Runescape - Největší CZ/SK Runescape fan web - RSko.cz

Autor: Elisix

Lob -lobster
Sword- swordfish
Monk - mokfish
Gil – Gilenor
Vikingov - Relekka
Fm - firemaking
Mine- mining
Band - bandos
Pot - potion
R2h – rune 2hander
Kdb- king black draagon
Agil - Agility
See ya – see you latter
Wc – woodcutting
Cons - construction

Příběh:
Vikingské Vánoce
A je to tu zase, v Gilu nastala zima, a sníh samozřejmě jako první napadl tady na severu v zapadákově světa Relekce. Severští Vikingové jsou však na tvrdou zimu vždy připraveni a už dávno mají veliké zásoby lobů, swordů a monků, a já jsem rozhodně silný viking také, protože mi jich letos už taky nějaký ten pátek hromada hnije v bankovním sejfu.
Sněhové vánice u nás ve Vikingově bývají vydatné, a když jsem se ráno probudila, ani jsem se nechtěla zvedat, protože mi bylo jasné, že budu muset odházet tu šílenou hromadu bílé, mokré a studené věci, která se mi zničehonic v noci objevila před domem, místo toho, abych šla dělat něco užitečnějšího. Nejdřív jsem se pokoušela přemluvit svého sluhu, aby to odházel za mě, ale ten o tom ani za nabídku nesaradominské finanční odměny nechtěl vůbec slyšet a navíc mě poslal „nechtějte vědět kam“ se slovy, že to není v popisu jeho práce.
A tak jsem tedy vzala do rukou lopatu a dala se do toho, ať to mám co nejdřív z krku. K mé velké smůle se však právě domů vrátil a vykoukl z okna můj nejhorší a nejotravnější soused Sigkar a jako vždy vypadal hrozně. Člověku z pouhého pohledu na něj bylo hned jasné, že zas půlku noci zabíjel draky a zbytek prochlastal.
„Hey, Dokkur,“ zavolal na mně, ,, proč , na to nepoužiješ fm? ti to hned roztopí.“
Vždycky jsem si přál, aby mi tenhle nerd kecal do práce, stejně mám pravdu vždycky jenom já a tak jsem jen odvětila: ,,roztopí, pak zmrzne a až si tu někdo zlomí nohu, ještě po mně bude chtít odškodnění, to tak!“
„Jeho problém má mít spiked boots,… hele, že neuhodneš, co se mi povedlo? …sem jako dal deset bandů na trip jo… a eště mi hromada potů zbyla jo, ale já mám tak strašný unluck,… tyjo, akorát noobskej r2h mi padl, …jo a ještě sem zabil kdb a tam taky dropy nanic, tyjo, ale aspoň hlavy sem mu usekal, ty se budou dobře vyjímat na vánočním stromku… ty ještě nemáš stromek? “ Sigkar to vše stihl odříkat na jediný nádech a ještě mně při tom zvládl sledovat a házet po mně vražedné pohledy, zato, že ho nadšeně neobdivuji. Mně však začala trápit jiná věc, protože až do teď jsem si neuvědomila, že jsem letos úplně zapomněla na vánoční stromeček. Až to tu dodělám, musím si rychle někam jít nějaký sehnat.
„A ty snad nějaký stromek máš?“ odvětila jsem Sigkarovi, protože mi tato věta v danou chvíli přišla jako nejhustější možný stěr. Jenže ten tragéd měl tentokrát navrch…
„mám, právě jsem ho usekl, chceš ho vidět?“ ani nečekal na odpověď, která by z mé strany byla samozřejmě záporná, a někam odběhl. Když se vrátil, vláčel za sebou pětimetrový plně vzrostlý Yew. „Tak co na něj říkáš Dokkur ?“ prohlásil s pyšným úsměvem na tváři.
„Páni, ten je ale… Vánoční.“ pochválila jsem mu s největším sebezapřením jeho koště a nabrala jsem další hromadu sněhu.
„No já jdu na wc, zatím see ya!“ Po té, co to dořekl, vytáhl od někud sekeru a odběhl pryč.
To je ale blbec, to má tak nízký cons, že si ani v domě nepostaví sociální zařízení a musí chodit za dům? A na co, prosaradomina sebou bral tu sekeru? Odpovědi na tyto otázky jsem raději ani znát nechtěla. A tak jsem uklidila lopatu, oblékla si teplou minie skillcape abych aspoň na vánoce nějak vypadala a vstoupila do portálu ve druhém patře mého domu, který mně za pár okamžiků vyhodil ve Varrocku na náměstí. Hned jsem si to zamířila do banky, kde to teď na vánoce vypadalo úděsně. Všude byly hrozné fronty lidí a navíc do toho všeho jim tam nahlas hrál techno remix Jingle bells.
Když jsem konečně přišla na řadu a byla vpuštěna do svého trezoru, nevěděla jsem, kde v tom obrovském nepořádku mám začít hledat. Avšak můj první typ byl správný. Sekeru jsem našla pod hromádkou amuletů. Byla sice jen adamantová, ale to mi bohatě stačilo. Kromě sekery jsem si pro jistotu vzala ještě bič a kus koláče, protože člověk nikdy neví, koho potká a v poslední řadě také kamennou destičku, která mně měla teleportovat domů, abych se se stromkem nemusela tahat přes půlku Gilenoru. A protože nejhezčí jehličnany rostou na západě poblíž Faladoru, vydala jsem se tam.
Přešla jsem přes řeku Lum, a rychle proběhla barbarskou vesnicí, kde zrovna probýhala nějaká velká vánoční párty. Když barbaři slaví, je lepší se držet dál a tak mi ani nevadilo, že jsem se nezdržela déle. Chvíli jsem šla po cestě, a když jsem se ujistila, že mně nikdo nepozoruje, rychle jsem vklouzla do lesa a ztratila se mezi stromy. Kdyby mně tu někdo nachytal, jak kradu stromek, asi by z toho nic dobrého nevzešlo.
Letos jsem, ale dorazila pozdě. Většina stromků byla již pryč a ty co zbývaly, nebyli nic moc, protože kdekdo si sem přišel nasekat hromádku větviček, aby si jimi vyzdobil dům, anebo z nich napletl věnce, které potom prodal těm, co byli na vlastní výzdobu moc líní.
Nějakou dobu jsem bloudila lesíkem s přesvědčením, že časem určitě něco použitelného najdu. Už jsem nehledala naprostou dokonalost, teď by mi stačilo cokoliv, co by svým tvarem aspoň trochu připomínalo stromek, nadšení se změnilo v zoufalství a pak v beznaděj až jsem došla do vzdáleného Faladoru. Když jsem procházela Faladorským parkem, napadla mně naprosto perfektní myšlenka. V parku totiž taky nějaké ty stromy rostly a myslím, že by u mě doma vypadaly mnohem lépe než tady.
Už jsem jeden strom měla i vyhlédnutý. Nebyl to žádný div světa, navíc měřil dobrých deset metrů, ale vypadal aspoň trochu k světu. Deset metrů dřeva a jehličí se mi do domku sice nevejde, ale tenhle strom měl krásný vrcholek, takže by stačilo useknout jen ten a nikdo navíc při troše štěstí nic nepozná. V plné rychlosti jsem zamířila do Faladorské banky abych vymyslela plán. K mému překvapení tady v bance Faladoru bylo jen pár lidí, ne jak v tom neklidném Varrocku.
Takže, vezmu sekeru, vylezu na strom, až nahoru. S mou agil by to mohl být trochu problém, ale já samozřejmě zvládnu všechno a tohle také. A pak useknu to, co potřebuju, načež rychle zmizím, aby nikdo nezjistil, kdo jim to leze na strom.
A tak jsem vzala sekeru, lano, helmu, mačky a cepíny, protože jsem profesionální stromolezec a vím, jaká je potřebná výbava.
Bylo to kolem poledne, když jsem v plné polní stanula pod vysněným stromem. Lano jsem si hodila na záda, bude se mi hodit až při slaňování, na horu mně stejně nemá kdo jistit, bude to takové free solo(1). Na hlavu jsem si posadila helmu, na nohy si obula mačky, a do rukou chytla dva krumpáče, protože opravdové cepíny se v Gilenoru nevyrábí.
Zabodla jsem nejprve jeden cepín do tlustého, ledem pokrytého kmenu. Potom druhý, pak jednu mačku. Všechno to drželo dost nejistě, ale už jsem měla tři opěrné body a tak jsem se na jedné noze postavila jak to šlo, abych se mohla druhou mačkou zabodnout co nejvýš to jde, když v tom přiběhl jeden bílý rytíř, který mněl zrovna polední pauzu, zastavil se opodál a s obdivem se na mně podíval.
„hej hoši,“ zavolal na svoje kamarády další bílé rytíře. „Nějaký borec tu chce vylézt na náš strom, pojďte se podívat.“ A přiběhli další tři.
No super, teď tu mám ještě k tomu publikum, to mi překazilo veškeré plány, ale třeba odejdou…
Vyrvala jsem cepín v pravé ruce ze stromu a zabodla ho o něco výše a za chvíli jsem s třesoucíma se rukama i nohama byla dva metry nad zemí. Výšky mi nikdy problém nedělali, ale když jsem vzala potaz fakt, že jediné, co mě tady drží, jsou hroty mého vybavení zabodnuté pouhý centimetr hluboko do kmene stromu a druhý fakt že když se něco pokazí, letím ihned k zemi, protože mně nic a nikdo nezjistí, má sebejistota značně klesla.
Já ale nic nevzdávám a tak jsem vylezla ještě dalších pár metrů a pak dalších pár. Když jsem se teď podívala dolů, byla pode mnou hloubka dobrých sedm metrů. Nemalá hloubka pode mnou mi nevadila, ale při pohledu dolů mi bylo hned jasné, že celá akce je odsouzena k záhubě. Dole se totiž k bílým rytířům přidávali další a další obdivovatelé, protože člověka z cepíny co šplhá po stromě, nevidíte každý den a ve Faladoru už vůbec ne.
Nevěděla jsem co dělat, zabalit jsem to nemohla, protože bych zklamala většinu mých pozorovatelů, ale když vylezu nahoru, nebudu moc si useknout, co potřebuji, protože by mně všichni viděli a to bylo to poslední, co jsem potřebovala.
A tak jsem poraženě jenom vylezla za potlesku a obdivu všech přítomných posledních pár metrů nahoru, a když už nic tak se aspoň pokochala výhledem. Byla jsem výš, než kam sahaly střechy většiny budov ve Faladoru i když ke zdolání věže hradu bílých rytířů mi ještě dost metrů chybělo, ale třeba příště.
Zklamaná jsem se po laně spustila dolů. Už jsem neměla náladu jít něco shánět dál. Teď jsem riskovala život a to všechno nanic. Smířená s tím, že stromek letos nebude, jsem se vydala do Portu Sarimu, abych koupila aspoň nějakou čerstvou rybu k večeři. Těsně za hradbami Faladoru jsem si usekla větvičku ze starého Yewu. Yew opravdu není vánoční strom, ale tiše jsem doufala, že mi aspoň tato větvička nahradí chybějící stromek.
V Portu Sarimu zrovna probýhaly vánoční trhy, kde lidé na poslední chvíli nakupovali to, co chybělo. Po té, co jsem se protlačila šíleným davem a vystála si nehoráznou frontu, jsem nakonec odešla s krásným, velkým lososem a soudkem medoviny.
V zimě se rychle stmívá a obzvláště na severu. A tak, když jsem konečně přišla domů, byla už tma. Trošku závistivě jsem si prohlížela Sigkarův zářící dům. Ten s výzdobou rozhodně nešetřil. Vévodil mu úžasný Yew na jehož vrcholku místo hvězdy byly připevněny tři černé dračí hlavy.
Ještě chvíli jsem na tu podivnost koukala. Kdo to kdy viděl, aby si někdo zdobil Yew? A ještě k tomu takhle? To, co mně ale následně zarazilo, byl Sigkar. Své špinavé, odřené bandosovo brnění nechal někde v bance a v čistě bílém plášti s obrázkem hvězdy uprostřed vypadal celkem k světu.
„Ahoj Dokdur, ani nevíš, jak jsem rád, že tě vidím. Nemohla bys mi prosím s něčím pomoct?“
Tak on potřebuje s něčím pomoct?, to jsem tedy zvědavá. „No a co pro tebe můžu udělat?“ řekla jsem s tím nejsladším úsměvem, který jsem byla schopná vytvořit.
„Je mi to trošku blbé, ale jde o to, že jsem dnes chtěl pořádat vánoční párty. Už jsem pozval půlku Relekky a dokonce i některé z okolních ostrovů, jenže můj dům je naprosto příšerný. Myslel jsem že to dokážu dát nějak do pořádku, ale to se mi trošku vymklo z ruky.“
„A ty to chceš udělat u mě?“
„No, tvůj dům je naprosto perfektní. Vím, že tvé konstruktérské schopnosti jsou naprosto skvělé.“
„Ale prosímtě vždyť já nemám ani ten hloupý vánoční stromek.“ Odvětila jsem mu trošku nedůvěživě.
„Já mám stromek, i výzdobu, dokonce i jídlo, a když to bude u tebe, klidně ti i celý dům po párty uklidím, jen mně prosím nezklam.“
A tak se stalo, že jsem tyto vánoce nestrávila tak, jako každý rok. Z celého okolí se ke mně sjela velká spousta vikingů, známých i neznámých. Hudba hrála a medovina tekla proudem. Nevím proč, ale ani ten hlupák Sigkar mi dneska vůbec nevadil. Možná za to mohl můj roh, který ani chvíli nezůstal prázdný, možná za to mohla zvláštní vánoční atmosféra. Každopádně o naší skvělé párty se ještě další tři dny povídalo v celém Gilenoru. Sigkar mi sice příjde pořád stejně otravný a draky po nocích zabíjet nepřestal, ale už vím, že příští svátky strávíme opět spolu na nějaké další šílené párty.


(1)Free solo = označení v horolezecké hantýrce pro lezení bez jištění